Kdo jsme - tvůrci audiopořadů atd.

   Oko za oko, zub za zub, tak prý to v životě má být – nedat se zahanbit. Je toto pravidlo dávné i v dnešní době správné? Kdo kamenem hodí – v životě nepochodí. Kámen se vrátí, život ti zkrátí, boj za to nestojí. Jen ten, kdo obstojí, má v životě radost – a takových není stále dost. Jeden ti radí to a druhý – to ne, proto se ptám – kde pravda je? Jak se v tom člověk vyznat má? Kde všechno končí a kde začíná? Kdekdo vám dělá do hlavy díru, my vše uvádíme na pravou míru, se selským rozumem, vtipem a humorem…  Názor si vždycky dělej sám,  i když ti občas radu dám….

   Jsme lidé se selským rozumem, vtipem i humorem. Že myšlenka tělo řídí víme, jak? To ti napovíme.

 

 

TERKATerka měla dětství šťastné, a tak nebylo hned jasné, kde se její nemoc vzala, proč se na ní podepsala. Alergie, problém kůže, kdože za to může? Dnes ví Terka – její hlava, ta se na tom podepsala. Cestu k uzdravení prošla, snad na její konec došla.  Jak být zdravá, to už ví, o vše se s vámi podělí.  Nebyla lehká její cesta, zvládne jí snad jeden ze sta.  Ovšem zdraví za to stojí, přesto, že to dosti bolí. Terka je dnes zdravá, proto je ta pravá, by vám ukázala, kudy jít a jak zdravý být.

 

 Zdravím všechny posluchače, jmenuji se Tereza a ve spolupráci se svojí ‚velkou učitelkou‘ Toničkou bych vás chtěla seznámit a možná vám i trochu pomoci s hledáním a nalezením správné cesty ke zdravému, spokojenému životu. Vyrůstala jsem v harmonické milující rodině, a přesto jsem od dětství měla zdravotní problémy, ty v pubertě odezněly, ale po složitější životní etapě v dospělosti se vrátily s ještě  větší intenzitou. Cesta za uzdravením vedla od klasické medicíny, která neměla kladné výsledky, po klikaté pěšince alternativních způsobů léčby – homeopatie, léčitelé, bylinky… až jsem se dostala k Toničce  a konečně jsem začala chápat, že i milující prostředí může nevědomky způsobit škody. Jak důležité je naučit se pracovat sám se sebou, jaká je síla myšlenky. Jaké problémy můžeme napáchat na svém těle svoji pochroumanou psychikou. Jak je důležité mít rád sám sebe. Uvědomit si, jak velký nepřítel je strach. Naučit se zpracovávat nepříjemné situace (metoda plyšák). Byla bych ráda, kdybychom našim posluchačům pomohly porozumět souvislosti  mezi způsobem myšlení a nemocí.
O tom o všem a mnohém dalším si s vámi ráda budu povídat….

Tereza

 

ZUZKAZuzka má před sebou cestu dlouhou, nepůjde o chvíli pouhou, i když čas, ten rychle běží. Když na zdraví ti záleží, uděláš prakticky cokoli, co poradí ti okolí. Každý ti okamžitě poradí co si vzít pro zdraví. V dětství to všechno začalo, co její zdraví dostalo.  O slepičí krok, každý další rok?   Zuzka selský rozum má a tako ho používá. Tak slepičí krok, nebude trvat celý rok. Že si za své zdraví může, to už dávno ví, trny mají také růže, ničenu se nediví. Hendikep jí nevadí, ona si s tím poradí.

 

Narodila jsem se ve druhé polovině prázdnin. Cestou do porodnice začal nastávající otec (můj tatínek) pomáhat jinému řidiči s porouchaným vozidlem. Nakonec se mamka po několikerém pokusu dovolala pozornosti. Taťka nás odvezl do porodnice a vrátil se k nešťastnému řidiči. Odtáhl jej o pěkný kus dál domů. Neinformovaní prarodiče trnuli hrůzou, v té době to s telefony nebylo jako dnes.  Tatínkovi  potřeba pomáhat jiným vydržela dodnes. Maminku pravděpodobně musela postupem let opustit trpělivost, protože se rodiče asi v mých pěti letech rozvedli. Proč píši asi? Rozvod proběhl naprosto bez problémů a v tichosti. Nastávaly situace, kdy se na návštěvě u známých jen tak mimochodem zmínili, že jsou dva roky rozvedeni. Co bych dala za takovou fotku šokovaných výrazů s otevřenými ústy známých! Jako dítě jsem strávila více času v nemocnici než ve školce. Některé nemoci odešly, jiné v dospělosti bohužel přišly. To už jsem zkoušela i jiné než medicínské postupy. Nemohu to srovnávat globálně, ale stávalo se, že za víc peněz byl alespoň příjemnější „ošetřovatel“. Pak mi u některých mých ‚trvanlivých‘ nemocí bylo opakovaně řečeno, že jsou psychosomatické. No to mi neřekli novinku, sama jsem to tušila. Nikdo už mi ale kloudně neporadil jak se jich zbavit. Když jsem přišla o zaměstnání, byl pravý čas, využít ho k tomu, dát se už konečně nějak zdravotně do kupy. A tak se stalo, že jsem poznala Tonku. Řešily jsme právě mé potíže se sluchem, když se mě jednou zeptala: „A nechcete o tom přijít povídat do radia?“  Zaskočená jsem byla, ale proč ne? Úvodní nervozitu postupně rozbíjely vložené písničky a nakonec se mi v radiu tuze líbilo. Když přišla druhá nabídka, ať přijdu zase, byla jsem zaskočená snad ještě víc. Nabídka byla rafinovaně spojená s výzvou, že se hezky rozmluvím na případné přijímací pohovory. A dnes? Jsem to já, kdo volá: „Toni, kdy budeme točit, já už se těším!“

Zuzka

 

 

 

 

 

 

 

Že život peříčko není, vím snad od narození. Za bouřky noční svůj život začni. Tak to mi do vínku dali, možná se tomu smáli. Těžký život na Zemi, nebo se to zdá jen mi?  Dětství za moc nestálo a štěstí se nesmálo na mou dětskou duši. Místo lásky – bití. To nebylo k žití.  Život nebyl žádný med, často spíše jako jed ve velkých dávkách podáván. Jak jsem rostla, život šel, moc hezkého nenašel. Vítr odfouk štěstí chvíle, i to dítě roztomilé. Jedno mi však dětství dalo, kde se vzalo, tu se vzalo, dospěla jsem k názoru – nebudu stát v pozoru. Víra omezuje lidi, ti pak špatně vidí na to, co se tady děje, provází ji beznaděje…  Příběh života mého, většinou velmi těžkého, mnoho kapitol má.  Jednou z nich je moje máma, nešťastná, tak sama. Lásku pro mne neměla ani mého anděla. Zato slova nenávisti, stejně jako závisti z úst jí často pryštěla.

Otec tvrdou hlavu měl a s mámou si nerozuměl. Časté hádky doma byly, občas se pobili, proč pak spolu žili? Dnes už není tento svět místem, kde by kráčeli. Vrátili se někam kam snad ani nechtěli? Tělo lidské odložili, do rakve je položili.  Já jim dávno odpustila, utrpení vypustila. Vzpomínky jsou bez emocí a já dneska bez nemocí. Tato doba těžká byla a já se z ní poučila. Na výběr mi tehdy dali, medicínou neobstáli, operační sál není žádný bál. Komplikace mít či naučit se žít? Druhá cesta těžší je, kdo ví, kam mne zavede… Dneska už vím, proč jsem tady. A rozdávám lidem rady, jak životem jít, co jíst a co pít. Život mnoho podob má, leckterá je tajemná. Vím, můžeš se rybkou stát a nechat se nachytat. Můžeš být mouchou, co si chytí pavouk do svých sítí. Můžeš být loutkou na provázku či položit si otázku, kdo je tady pánem?  Přece já a amen. Dnes jsem holka tvrdá a na sebe hrdá. S rozjasněnou tváří, očima co září, touhou život žít. Nejen o svém životě, též o lidské dobrotě napsala jsem knihy. Síla myšlenky je čtivá a také roztomilá, se selským rozumem, vtipem a humorem.  Dnes už vím, proč zde dlím. A co bylo? Dávno není. Vzpomínky jen zůstanou, než je větry odvanou, než je obklopí mlha a ukáže se duha.

Antonie Krzemieňová